- 1.8.2026
Přáslavice – Jsou chvíle, které trvají jen několik minut, ale v člověku zůstávají dlouho. Slavnostní vojenská přísaha je přesně jednou z nich. Po týdnech výcviku, únavy, disciplíny, ranních nástupů, povelů, chyb, které bylo potřeba opravit, i malých vítězství, která zvenku možná nebyla vidět, ale uvnitř znamenala hodně, přichází v Přáslavicích chvíle, kdy se všechno na okamžik zastaví. A právě tehdy je nejvíc cítit, jak velkou cestu mají účastníci za sebou.
Letos nastoupilo do dobrovolného vojenského cvičení celkem 262 účastníků. Náročný výcvik však není pro každého a až do samotného závěru jej úspěšně dokončilo 235 účastníků, kteří dnes složili slavnostní vojenskou přísahu.
Na začátku přijížděli s batohem, nejistotou a hlavou plnou otázek. Dnes stojí v nastoupeném tvaru, v uniformě, s úplně jiným pohledem, než měli první den. Ne proto, že by se za několik týdnů změnili v profesionální vojáky. Ale proto, že si prošli zkušeností, která člověka nutí sáhnout si hlouběji, než čekal. Naučili se přijmout režim, vydržet tempo, fungovat v kolektivu, nést odpovědnost a obstát i ve chvíli, kdy už nestačilo jen nadšení.
Právě přísaha je okamžikem, kdy se všechno tohle spojí do jedné jediné chvíle. Navenek působí slavnostně a klidně. Uvnitř je ale nabitá emocemi, které se těžko popisují. Pro někoho je to hrdost. Pro jiného úleva. Pro dalšího chvíle, kdy si poprvé opravdu uvědomí, že to celé zvládl. Že všechny ty dny měly smysl. Že za ním není jen letní zážitek, ale něco mnohem hlubšího.
Instruktoři, kteří účastníky provázeli od prvního dne, dobře vědí, proč je právě tento okamžik tak silný. „Přísaha je chvíle, kdy člověk nejvíc vidí ten rozdíl mezi prvním a posledním dnem. Už to nejsou stejní lidé, kteří sem přišli na začátku. Nejde jen o to, co se naučili, ale jak se změnili v přístupu, v odpovědnosti a v tom, jak dokážou stát jeden vedle druhého,“ řekl jeden z instruktorů.
A právě to je na přísaze možná nejkrásnější. Není jen završením výcviku. Je potvrzením, že několik týdnů námahy nezůstalo jen v rozvrhu a splněných úkolech, ale zanechalo stopu v lidech samotných. Každý z těch, kdo dnes stojí v nastoupeném tvaru, si nese vlastní příběh. Vlastní chvíle, kdy měl chuť to vzdát. Vlastní okamžiky, kdy si musel dokázat, že ještě vydrží. A vlastní pocit, že to všechno stálo za to.
Zvláštní význam má dnešní den i pro rodiče, sourozence a blízké. Ti, kdo je před několika týdny vyprovázeli s obavami, co je vlastně čeká, dnes nevidí jen svoje děti nebo kamarády. Vidí mladé lidi, kteří za krátký čas ušli velký kus cesty. Možná ne vždycky psali, možná zpráv domů bylo méně, než by si někdo přál, ale dnešní den říká mnohem víc než jakákoli krátká zpráva po večerce.
A právě domů dnes míří ten nejdůležitější vzkaz. „Kdybych měl domů vzkázat jednu věc, tak asi to, že to stálo za to. Byly chvíle, kdy to bylo těžké, kdy člověk neměl sílu ani náladu, ale dneska vím, že právě díky tomu má tenhle okamžik takovou hodnotu. Jsem rád, že jsem to nevzdal a že u toho dneska můžou být i ti, kteří mě od začátku podporovali,“ zhodnotil jeden z účastníků DVC.
Slavnostní vojenská přísaha má v sobě ještě něco, co člověk pochopí až na místě. Je tichým okamžikem uprostřed všeho předchozího ruchu. Už nejde o tempo výcviku, o další povel, o další splněný úkol. Jde o zastavení. O uvědomění. O krátkou, ale silnou chvíli, kdy člověk cítí, že to, co bylo ještě před pár týdny vzdálené a nejisté, je teď skutečné.
A možná právě proto bývá přísaha tím nejsilnějším okamžikem celého dobrovolného vojenského cvičení. Ne proto, že by byla nejhlasitější. Ale proto, že v sobě nese všechno, co jí předcházelo.
V Přáslavicích tak dnes nekončí jen několik týdnů letního výcviku. Končí jedna cesta, na jejímž začátku stálo 262 mladých lidí s očekáváním a odhodláním. Do jejího cíle dorazilo 235 účastníků, kteří mohou právem říct, že obstáli. Odnášejí si zkušenost, kterou si neodvezou jen v paměti, ale i v tom, jak se budou dívat sami na sebe.
A odtud už ten vzkaz zní úplně jednoduše, a přitom nejsilněji ze všech:
Zvládli to.🇨🇿
